Od prvních dnů po vypuknutí války na Ukrajině se naše organizace SIMI zapojila do pomoci uprchlíkům, což je také naše poslání. Kromě běžné poradenské činnosti jsme rozšířili naše služby o zprostředkování ubytování v Praze a doprovody uprchlíků k zajišťování jejich potřeb. To vše znamenalo také zapojení velkého počtu dobrovolníků, často těch, co mluví ukrajinsky nebo rusky. Během tlumočení si však naši dobrovolníci vyslechli i řadu nehezkých zážitků z války, či se stali svědky silných emočních prožitků žen na útěku. Dobrovolnice Alina, studentka genderových studií, pro nás sepsala útržky z některých rozhovorů, které s vámi sdílíme v sérii několika článků v české i ruské verzi.
Dobrovolnice Alina poskytovala pomoc uprchlíkům z Ukrajiny přímo v terénu, a to včetně stěžejní pomoci při hledání nového bydlení v Česku. Tak se Alina seznámila s paní Taťánou, která do ČR přijela se svým dospívajícím synem, bez manžela, který musel zůstat na Ukrajině. Alina vypráví:
Nedávno jsem jako dobrovolnice v projektu Uprchlíci vítejte ženě z Ukrajiny a jejímu sedmnáctiletému synovi ukázala byt na Vinohradech. Majitel odjíždí na celé léto mimo Prahu a uprchlíkům dal svůj byt na tři měsíce zdarma. Podepsali jsme smlouvu, načež mě Taťána – tak se ta paní z Ukrajiny jmenovala – požádala, abych s ní šla na poštu a pomohla poslat policii dopis o změně adresy. Poté jsme ještě dvě hodiny stály na jednom náměstí a klábosily.uprTaťána pochází z Mariupolu. Její manžel nesmí z Ukrajiny odjet a ona neví, kdy ho uvidí. Taťánin byt byl vybombardován. Když jí manžel poslal video z hořícího domu, rozplakala se. Taťána a její manžel již několik let tento dům rekonstruovali. „Pečlivě jsme promysleli každý detail, protože jsme všechno dělali pro sebe a ne pro někoho jiného. Máme opravdu úžasný dům, moc se nám v něm líbilo. Mysleli jsme, že tam budeme žít dlouho. A teď je to všechno pryč,“ Taťána se usmívá, když vzpomíná na svůj domov a v očích má slzy. Pak Taťána vzpomíná, jak o víkendech chodila s rodinou do kina a jednou za tři měsíce jezdili za rodiči.
Nyní v Mariupolu vypukla cholera kvůli rozkládajícím se mrtvolám. Rusové loupí v ukrajinských domech. Taťána měla štěstí – jejich domov v Mariupolu ovládal voják z Dagestánu, který jí dal svoje telefonní číslo a řekl: „Pokud naši vojáci něco ukradnou, nebo vám budou vyhrožovat, volejte.“ Taťánini příbuzní tomu Dagestánci volali několikrát. „Jednou v noci,“ říká Taťána, „se Rusové opili a začali všude střílet.“
Taťána a její manžel spolu podnikali: prodávali vybavení pro drůbeží farmy. Pár dní před válkou koupili novou zásobu techniky, utratili všechny peníze. Ale kvůli válce se jim to nepodařilo prodat. V důsledku toho nyní rodina nemá peníze. Taťána říká: „Jedna drůbeží farma, se kterou jsme pracovali, byla srovnána se zemí.“ Taťánin syn dodává: „Kuřata byla denacifikována.“
Taťána začne plakat pokaždé, když se rozhovor stočí k jejímu manželovi. Chybí jí a přiznává, že je pro ni těžké vyřešit všechny problémy, když je sama a nemá o tom s kým mluvit. „Zároveň chápu, že ještě nejsem v té nejhorší situaci. Synovi je 17 let, už jsme mu našli školu s možností zaměstnání. Ale co ženy s malými dětmi, které jsou tu samy? Komunikuji s nimi a je mi jich velmi líto. Nejen, že mají stres kvůli válce, ale ještě potřebují vyřešit spoustu věcí bez manžela, v cizí zemi, bez znalosti jazyka – nemohou najít školku, musí být s dětmi, a z toho důvodu je pak pro ně nemožné chodit do práce,“ říká Taťána.
Taťána má vystudovanou ekonomii a naštěstí dál pracuje pro ukrajinskou firmu. Se synem chodí na kurzy češtiny a přihlásila se i do online IT kurzu. „Vzhledem k tomu, co se právě teď děje v Mariupolu, nevím, kdy se budeme moct vrátit. Snažím se na to nemyslet a dělat, co můžu,“ říká.
***
O tom, jakým způsobem ženy, ať už s dětmi nebo bez, prožívají jednotlivé fáze útěku před válkou, hovoří naše externí pracovnice a sociální antropoložka z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy Petra Ezzeddine v rozhovoru pro Deník N:
„Odcházejí bez svých mužů do cizí země. Nevědí, na jak dlouho odcházejí. Nevědí, zda se ještě někdy shledají nejen se svým mužem, ale i se svými dospělými syny. Zanechávají doma staré rodiče, kteří většinou v zemi zůstávají. Pro tyto ženy je důležité vědomí, že odcházejí jen dočasně. Jinak by nikdy neodjely, nenechaly by polovinu rodiny doma.
Ve chvíli, kdy rodiny s dětmi opouštějí své muže a rodiče a jsou na cestě z válkou zmítaných míst, fungují v určité „strategii přežití“. Jsou hnané stresem, obavami o život svůj a svých dětí a mají jediný cíl: přežít. Největší pomoc tyto ženy většinou potřebují krátce poté, kdy dorazí do bezpečí. Mnohé ženy z bývalé Jugoslávie se psychicky složily až v uprchlických táborech, kdy už bylo vlastně po všem. V tuto chvíli je velmi důležité, aby byli na blízku psychoterapeuti nebo někdo, s kým mohou bezpečně sdílet své emoce.“
Článek vznikl v rámci projektu „Migrantky mezi ženami“ v realizaci Sdružení pro integraci a migraci, o. p. s., podpořeného z prostředků státního rozpočtu ČR v rámci dotace Úřadu vlády ČR z programu Podpora veřejně účelných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů.
Další rozhovory najdete na blogu SIMI >>> bezvrasek.migrace.com
