Narodila jsem se v Kazachstánu. Když mi bylo 26 let, rozhodla jsem se společně se svým manželem opustit svou rodnou zem a přestěhovat se do České republiky. Důvodů bylo několik. Například to, že v Almatě, odkud pocházím, je pro lidi mnohem důležitější, jak jste oblečeni, než kdo jste. Byla to také nespokojenost s kazašskou vládou, která nemyslí na obyvatele. Korupce pronikla hluboko do všech oblastí života, dokonce i do škol. Některé oblíbené školy nepřijmou děti bez úplatku tisíc až pět tisíc dolarů. Nedokázala jsem si v Kazachstánu představit budoucnost svou a svých dětí, které jsem samozřejmě chtěla mít.

V září 2008 jsme proto s manželem přijeli do Česka a přesně rok na to se nám narodil chlapec. Teď je mu pět let, chodí do české školky a mluví rusky i česky. A mě některé věci v Česku stále nepřestávají udivovat. Například dětská hřiště, která jsou prostě všude. V Praze 11, kde jsme bydleli, jich je osmdesát pět. Naproti tomu v Kazachstánu bývá v blízkosti obytných domů zpravidla jedna železná skluzavka, na které je vrstva prachu, protože stojí na suché zemi. Ještě se k ní někdy může přidat železná hrazda a houpačka – také železná. Nic jako oplocené hřiště přitom neexistuje.

Mnohem jednodušší je v Česku i taková základní věc jako jízda s kočárkem. V Kazachstánu matky s dětmi nemohou jezdit veřejnou dopravou, protože to je prostě nemožné. Neexistují žádné nízkopodlažní autobusy. A do banky nebo na úřad vás s kočárkem nepustí. Ani restaurace a veřejná místa celkově nejsou v Kazachstánu přizpůsobena pro malé děti. To v Česku vidím v každém obchodním centru dětský koutek a v kavárnách je také vždy dostatek židliček pro děti, nebo dokonce celý koutek s hračkami.

Velký výběr mají děti i co se výuky a zábavy týče. Ve standardní české školce mohou chodit na spoustu různých kroužků – angličtinu, hraní na flétnu, keramiku, jógu, plavání, fotbal a tak dále. Jedinou věc, kterou učí ve školkách děti v mé rodné zemi, je státní hymna Kazašské republiky. Nikdy také nemáme problém s plány na víkend. Představení na zámcích, loutkové nebo dětské divadlo, sportovní zábavy a mnoho dalších akcí speciálně pro děti nám nedává šanci se nudit. V Kazachstánu se toho bohužel děje pro děti velmi málo. V Almatě je cirkus, ale kdo by do něj chodil každý víkend.

Vzhledem k tomu všemu jsem ráda, že vychovávám dítě v Česku. I když bez trvalého pobytu nejde zdaleka všechno hladce. Za zdravotní pojištění syna platíme ročně 18 tisíc korun a pro prodloužení dlouhodobého pobytu musíme koupit pojištění na dva roky. Navzdory všem obtížím, které může migrant prožívat, ale nechceme zpět do Kazachstánu. Miluji svou zemi, ale žít tam, založit rodinu a vychovávat děti by pro mě bylo těžké. K mé velké lítosti je pro mě lepší být cizincem v Česku než občanem v Kazachstánu.

 O autorce: Jmenuji se Mariya Drozdova, je mi 32 let. Mam vysokoškolské vzdělaní v  oboru mezinárodní žurnalistiky. Narodila jsem se v Almaty (Kazachstán), bydlím v Praze  6 let. Pracuji v mezinárodní korporaci jako redaktorka webových stránek. Mam blog o  České republice v ruském jazyce www.cheshka.com.

 Autorka je účastnicí mediálního školení, které pořádá společnost Člověk v tísni v rámci  programu Migrace.

Sledujte také: forummigrantu.blog.idnes.cz